Nejčastěji chráníme sádlo před žluknutím jeho vytavením z původní tkáně. Při vyšší teplotě se tuk stane tekutější a oddělí se od tkání, vypudí se z něj valná část vzduchu a vody, a současně se inaktivují enzymy a potlačí možný mikrobiální rozklad. Je nutní dbát na to, aby se sádlo nepřipálilo.
Škvařené sádlo z domácí zabijačky bylo nejcennějším výrobkem a používalo se jako energeticky velmi vydatná pomazánka na chleba. Konec konců, proslulé jsou klasické jídla jídla české kuchyně, které z přípravy sádla vychází – třeba škvarkové placky, škvarkové knedlíky nebo velmi populární a škvarková pomazánka. Je třeba říci, že to , pod těmito názvy koupíte v našcih supermarketech nemá s pravými škvarkovými pochoutkami vůbec nic společného.
Kromě energie jsou tuky samozřejmě důležité pro vstřebatelnost některých vitamínů, a navíc je to prostě dobré. Po zveřejnění lékařských výzkumů o vlivu sádla na hladinu cholesterolu sice zájem mezi lidmi poklesl, ale ke správně domácí zabijačce prostě sádlo a škvarky patří.
Sádlo určené ke škvaření nemá obsahovat zbytky vnitřností a masitých částí, které by mohli negativně ovlivnit kvalitu i chuť sádla a navíc zvyšují riziko připálení sádla. Sádlo nakrájíme na kostky asi 3cm velké, v případě, že pláty sádla jsou tučnější , můžeme i menší . Sádlo škvaříme v neplných nádobách, podlité malým množstvím vody. Během škvaření obsah promícháváme, aby se nepřipálil. Sádlo nahřejeme více než na 130 stupňů, mohlo by získat nepříjemný pach. Škvaření sádla ukončíme, když škvarky vystupují k hladině a sádlo již nepění. Škvarky oddělíme přes sítko a necháme okapat, drobné zbytky škvarků můžeme v rozpuštěném sádle ponechat, sednou na dno ještě před ztuhnutím sádla.
Vyškvařené sídlo naplníme do kovových nebo keramických nádob a ukládáme jej do suchých a studených místností, kryjeme jej před světlem
